První setkání s Majitelem

Můj příběh začíná už v roce 2018. Zrovna byly letní prázdniny. Zakázek jsem měl poskrovnu, ale stále dost, aby se člověk neměl zle a zároveň se nepředřel. Kamarádka se na mě obrátila jako na schopného podnikatele. Její známý nabízel k pronájmu chatu v horách. Pan Majitel tam sice nájemce měl, ale nebyl s nimi spokojený.  „Chata? A s ubytováním? To je můj dětský sen,“ honilo se mi tenkrát hlavou. Sice s tímhle businessem nemám moc zkušeností, ale z pohledu hosta pořád něco kritizuji a mám jasnou představu, jak má dobrá restaurace vypadat. Navíc mám kolem sebe hromadu úspěšných lidí pracujících v gastru a vím, že když na to přijde, tak mi pomohou.

Jeli jsme se tam tedy podívat a užít si příjemný večer s pivem a grilem. Kašparova chata je místo položené téměř u vrcholů Orlických hor s výhledem do Polska i Česka. Ze všech úhlů se nabízí výhled na přilehlá údolí i vzdálenější pohoří. Stejný pohled je i z oken deseti ubytovacích pokojů. Kdo by si tohle místo hned nezamiloval? Všechny pokoje jsou v krásném stylu 90. let, stejně jako restaurace v přízemí, do které se vejde zhruba 40 hostů a dalších 20 do vedlejšího salónku. Nechybí samozřejmě ani kuchyň a několik pokojů pro personál. Podkroví patří panu Majiteli, má tam vlastní, stylově vybavený pokoj.

Druhý den jsme sedli s Majitelem a rokovali, vesměs byl rozhodnutý. Líčil nám, že současný nájemce to má jen jako rekreační chatu, nemá otevřeno pravidelně, má tam nepořádek, prostě vše od A až do Z špatně. Chata se mi velice líbila, promluvili jsme si o nájmu, o základních pravidlech a vše vypadalo slibně.

Rozloučili jsme se slovy, že musím samozřejmě vše promyslet, přeci jen to není projekt, na který se z fleku kývne. Do několika dnů jsem obvolal své známé. Potvrdil jsem si, že se mám stále na koho obrátit a mí přátelé mi poskytnou své zkušenosti i kontakty. Dokonce i kuchaře bych měl - a těch je hodně málo. Sakra, tohle prostě dává smysl, vždyť mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout a budou tomu podniku dávat život. A navíc je to další životní výzva, kterou chci zvládnout. Okamžitě volám Majiteli: „Mám za sebou úspěšný a schopný lidi, jdeme do toho! Pošleš smlouvu?“

 „Jasně, jasně, já to promyslím a dám ti vědět,“ odvětil Majitel souhlasně.

Lidi jsem pomalu začal lanařit, nabízet jim podmínky, peníze, časový rozvrh apod. Smlouva ale nepřicházela první týden ani ten další. Všichni čekali na mou odpověď a mezitím pokračovali ve své práci, stejně jako já. Celé se to táhlo asi měsíc. Většinu dnů pan Majitel raději nezvedal telefon, jindy zavolal, že není rozhodnutý, pak že tohle nebo zase tamto… Smlouvu jsem nakonec ani neviděl a Majitel ukončil jednání s tím, že si to nakonec rozmyslel. Všichni, co jsem do toho zlanařil, byli akorát tak nasraní. Chtěl jsem si splnit svůj sen, zapojil hromadu lidí, ale nakonec jsem jen spolkl hořkou pilulku. Ale co, svět se točit nepřestal a na druhou stranu jsme si nic neslíbili. Sice jsem si už plánoval rozjet svůj sen, naverboval do toho lidi, hromadu lidí obeznámil se svým cílem, ale holt svět jde dál. 

 

O pár let později

Uplynulo pár dalších let a byly poslední dubnové dny 2020. Tehdy nám všem vládl koronavirus. Hygienická opatření se ale začínala postupně rozvolňovat, lidé začali být veselejší a přišel telefonát od Majitele: „Ahoj Luky, hele, jak byl teď ten koronavirus, tak jsme se nějak nedomluvili se stávajícími nájemci a píšu teď dohodu a k poslednímu k měsíci končí. Oni jsou mladí, začali brát peníze od státu a nemají zájem o lidi“, narážel pan Majitel na záchranný program tzv. Pětadvacítku, kterou podnikatelé dostávali. „Oni jsou takoví trošku zvláštní, místo toho, aby otevřeli okýnko, tak zavírají a rekreují se sami“, řekl Majitel trochu zklamaně. „Včera jsme dělali inventuru, já teď měsíc budu dávat chalupu dohromady, opravím co je potřeba, nech si to rozležet v hlavě a dáme si vědět.“

„Ty podmínky budou stejné, jako jsme se bavili před dvěma lety?“

„Jo, je to stejné.“

„Dobře, promyslím to, případně se za tebou zastavím a projednáme detaily.“

 

Nedalo mi to a zase jsem o tom začal přemýšlet. Ale už jsem kolem sebe neměl ty původní lidi. I kuchař mezitím odešel za lepším. Kontakty jsem sice pořád měl, ale chyběl mi ten správný člověk, kterému bych provoz svěřil a staral se mi o něj. Sám bych tam mohl být jen přes víkend. Ale takhle to s cizími lidmi nejde dělat, i kdybych měl kontrolní mechanismy nastavené sebelépe - minimálně v začátku to tak nefunguje. Sen se tak zase přesunul do pozadí.

 

O necelých 14 dní později jsem se sešel s kamarádkou Monikou. Zmínil jsem se jí mezi řečí o nabídce. Stejně nevýznamně jako já [SLM1] pronesla, že už nad hospodou taky přemýšlela a že ji současná práce stejně moc nebaví. Ale vidina Orlických hor a samoty u lesa se jí moc nezamlouvala. Ale chvíli jsme o tom mluvili, hecnul jsem ji a hned druhý den jsme se tam jeli podívat.

 

„Wow, to si děláš prdel, tohle je nádhera,“ byla první slova, která Monča pronesla, jen co vylezla z auta. Pan Majitel měl pár kamarádů na zahrádce, v „okýnku“ (v té době jediná možnost prodeje) byla část jeho rodiny, aby chata nebyla úplně prázdná, a obsluhoval cyklisty toužící po zlatavém moku.

 

Představil jsem Moniku, prošli jsme si celou chatu kde co leží a běží, co vše budeme mít na starosti a co budeme mít v pronájmu, kolik se bude měsíčně platit, jaká bude kauce. Panovala vzájemná shoda, vše vypadalo idylicky. Už v tuto chvíli jsme si řekli, že pokud by to klaplo, pan Majitel má poslední akci 12.-14. června, takže od 15. budeme moci nastoupit a připravit si chatu pro sebe (pokladní systémy, kuchyň, kamerové systémy...) Chtěl jsem, aby mi Majitel poslal smlouvu k nahlédnutí, abych vše viděl černé na bílém, a jako obvykle jsme se loučili: „Děkujeme, promyslíme a dáme co nejdříve vědět.“

 

Ještě ten večer jsme sedli k papírům a začali dávat dohromady čísla, teorie, kostky, karty, věštění z lógru, sedliny, lístků růži … Dobře, popravdě jen jsme si dali dohromady čísla, ale Monča se, i přes nadšení při návštěvě chaty, stále tvářila spíš odtažitě. Mě to začalo v tu chvíli znovu dávat smysl.

 

Já už jsem byl rozhodnutý. Potřeboval jsem ale přesvědčit ještě Moniku, na té byl celý projekt závislý. Několik dalších dnů úspěšně vzdorovala, i když jsem ji neustále přesvědčoval: „Vem si tu přírodu, vem si tu pohodu, jakou tam budeš mít, tohle prostě nemůžeš odmítnout. Já kdybych jen mohl, tak tam jedu hned,“ opakoval jsem jí i několikrát denně. Monča si ještě lokalitu a správnost svého rozhodování ověřovala u několika přátel. Kupodivu jí to ani nikdo nerozmlouval a všem to přišlo jako dobrý nápad - asi už se také viděli na vyhlídce s pivem v ruce. Takže po pár dnech povolila.

 

Podobně to měl i kamarád Dan, který se toho času zrovna vrátil kvůli koroně z Anglie do Prahy a potřeboval práci. Ale i ten brzy podlehl - bude dělat hlavně pingla. A rázem jsem měl dva lidi do základu. S tím už se dá pracovat.

 

14. května ve čtvrtek volal Majitel: „Ahoj Lukáši, moc se omlouvám, že jsem ti ještě neposlal smlouvu, hele, jak jsi mluvil o tom, že tam budeš někoho mít, bude tam i nějaký chlap?“

 „Ano, bude, proč?”

„No, počítáš s tím, že když ti třeba vypadne jistič, něco se rozbije, já abych tam nemusel z Hradce každou chvíli lítat…“

„Ano, počítám s tím. Mimochodem, Petře, budeš tam o víkendu?“

„No, ještě nevím, záleží na počasí.“

„My bychom se tam v sobotu stavili, přespali. Aspoň uvidíš kolektiv, Danny uvidí, do čeho jde, a můžeme probrat detaily smlouvy.“

 

Domluvili jsme se a ještě probírali další detaily. Telefonát trval okolo 10 minut. Řešili jsme například protahování cesty v zimě, odvoz odpadu. Smlouvu uvidím až na místě, ale za nás už je to v podstatě tutovka. Majitel má poslední akci 12. - 14. června. Pak můžeme začít s přípravami.[SLM2]  A ostrý provoz začne 1. července, což bude i ve smlouvě. Nakousli jsme i další body, které jsme později doladili osobně.

 

Začínám přemýšlet, že nemám gastro školu, kterou potřebuji k živnosťáku. Prohledávám seznam, mám kluka, co má vše potřebné: „Martine, jak se daří? Máš u mě vroubek, viď? Nechceš jít se mnou podnikat a být odpovědnou osobou, kterou potřebuji pro získání živnosti pro s.r.o., smlouvu zašlu a jsem ochotný stáhnout žalobu.” Souhlasil a tím byl další, kdo čekal na verdikt.

 

Píše se 16. května, jsem domluven s Dannym a Mončou, že pojedeme na místo, Danny prozatím genius loci nepoznal. V sobotu v odpoledních hodinách jsme dorazili, prošli okolí.

 

Dohodli jsme se!

Pan Majitel na chatě nebyl, měl tam jen zbytek rodiny, část opět v okýnku a zbytek si užíval víkend. V neděli jsme se konečně sešli „u kulatého stolu“. Monča jako budoucí provozní seděla s námi a přihlížela, jestli je to podle ní vše v pořádku. No, a já konečně poprvé viděl smlouvu! Ale popral jsem se s ní s uměním sobě vlastním - nakonec nebyla to první a ani poslední smlouva, kterou jsem v životě podepisoval/připomínkoval.

 

Nikdy v mém životě se nestalo, že bychom se s obchodním partnerem sešli na všech podmínkách hned v prvním návrhu. Začali jsme si procházet jednotlivé body smlouvy a říkat si připomínky. Na všem jsme se bez větších dohadů, shodli a níže uvedené body byly odsouhlasené bez dalších připomínek, nejasností, otazníků.

1. Hned na začátku přišel Majitel s tím, že nájem se (na rozdíl od ujednání na první schůzce) mění z částky, kterou jsme se dohodli, o 25 % nahoru, že to prý rozhodla jeho žena.
   • To se mi pochopitelně nelíbilo, na nájmu jsme se jasně dohodli, proč by se teď měl měnit? (Původní částka byla stejná jako na schůzce před dvěma lety a stejná, jakou měli bývalí nájemci.)
   • Nakonec bylo dohodnuto, že částka bude podle původní dohody, ale bude navýšena kauce na trojnásobek. S tím jsem souhlasil, s tím dodatkem, že pokud bude navýšena kauce, což pro něj bude de facto výhodná půjčka, na oplátku nám pomůže tím, že na chatu koupí traktůrek pro sekání trávy, protože jemu se hodí na nějakou další louku, kterou má.
2. Jsem plátce DPH, takže chci, aby byla smlouva napsaná na společnost, která bude mít základní kapitál 100 000 Kč.
3. Ve chvíli, kdy se dojednávali podmínky, všichni věděli moc dobře o koronaviru - Majitel sám přišel s tím, že by měly být ve smlouvě podmínky, kdyby přišla druhá vlna. Dohodli jsme se, že pokud přijde jakékoliv opatření, které bude znamenat, že budu muset zavřít, sníží se nájem na ¼.
4. Otevírací doba bude ve smlouvě (v původní nebyla)
   
   • Souhlasíme, není problém, v hlavních sezónách min. 5 dní v týdnu otevřeno.
5. Nájemce platí část peněz na účet a část v hotovosti.
   
   • Platba přes účet je zbytečná, budeme platit hotově.
6. Sociální sítě a web přenecháme po skončení nájmu Majiteli.
   
   • Souhlasíme (smlouva nikdy nebyla podepsána, proto jste zde :) ).
7. Při skončení nájmu během hlavní sezóny zaplatí pronajímatel celou kauci pronájemci.
   
   • V původní smlouvě byla kauce jeden nájem, tedy souhlasím s ⅓.
8. A několik drobností, na kterých nestála smlouva, ale byly řečeny.

O sociálních sítích jsme se bavili detailněji. Kašparova chata totiž své nikdy neměla. Založil je až předchozí nájemce. Majiteli je ale nechtěli předat, takže na Facebooku to podle posledního příspěvku vypadalo, že je chata zavřená. V souvislosti s tím se dozvídáme, že jeho blízká příbuzná má marketingovou agenturu a tyhle záležitosti řeší sama. Vyvstává tak otázka - proč doteď funguje web chaty na subdoméně a ne na www.kasparovachata.cz? No jo, asi tady kovářova kobyla chodí bosa.

Odcházel jsem s dojmem, že jako obchodní partneři jsme našli konsenzus, na který se mohu spolehnout, majitel se zavázal, že vše nechá zpracovat advokátem a zašle návrh smlouvy. Majitel nám dohodil ještě Simonu, se kterou jsme se hned sešli. Pracovala na chatě předchozí roky brigádně jako servírka. Předala nám potřebné know how - co a jak se prodávalo, jaká je klientela, co s dodavateli. Kromě toho se taky zmínila o těžké komunikaci s Majitelem, který například už několik měsíců opravuje[SLM1]  digestoř v kuchyni a stále tam chybí kachlička, kvůli které dostali od hygieny pokutu. Že inventář moc neseděl… Zároveň byla Simča stále v kontaktu s předchozími nájemci. Zaúkolovali jsme ji, ať zkusí sociální sítě dostat. To se jí sice úplně nepovedlo, ale aspoň je stáhli.

 

Pryč s růžovými brýlemi

Do této chvíle vše fungovalo podle plánu a dokonce ještě lépe, než jsem očekával. Já, zvyklý od podobných jednání, že co se domluví, to se dodrží, jsem začal plánovat detaily - jídelní lístek, dodavatele, web, pokladní systémy, kamerovky, začínám shánět auto, které je v těchto koncích nezbytné pro provoz...

 

Čekal jsem, že pokud protistrana slíbí součinnost, bavíme se o max. několika dnech. Navrhoval jsem i svoji advokátní kancelář, která je schopná celou smlouvu dle požadavků upravit v řádech několika hodin až jednoho dne od dodání podkladů.

 

Na podpisu smlouvy teď stojí hned několik velkých kroků:

• Monika čeká v práci, potřebuje dát co nejdříve výpověď, aby se vešla s výpovědní lhůtou.
• Danny čeká bez práce, nechce brát nic na HPP, protože by odcházel ve zkušebce.
• Simona odmítá brigádu v LeoExpressu, počítá s prací u nás od začátku července.
• Martin čeká na stažení žaloby, aby se mohl stát odpovědnou osobou pro živnost.
• Soukromý prodejce čeká na mé rozhodnutí, zdali auto vezmu.
• Já mám zajímavou nabídku na rekonstrukci školy o prázdninách - musím se rozhodnout co nejdřív. 

19. května, volá Majitel: „Luky, na rovinu, doteď si vlastně mluvil jenom ty… Víceméně ty si jen seděl a říkal, jak to bude…“ (tak určitě, mým zájmem bylo třeba zvednout kauci, ošetřit sociální sítě nebo snad zapsat otevírací dobu… Majitel evidentně nikdy v životě nevyjednával smlouvu). Majitel pokračuje: „Takže já jsem si to všechno nechal projít hlavou, připravím závěrečné znění smlouvy a pak budeš mít ty čas na to vyhodnocení… Ale jinak ti říkám, šlapu do toho, ještě během tohoto týdne to dáme.“

„Petře, čeká na mě hromada lidí, jen na můj povel.“

„Já to nijak nezdržuju, nechci to zdržovat… prvotní vyjádření už jsem dostal, teď to musím rychle přepsat, takže mi dej ještě nějakou chvilku, tenhle týden to určitě bude… Jak hodně by ses zlobil, kdyby tvoje číslo dal klukovi, on by ti zavolal, abyste se domluvili na těch detailech smlouvy?“

„V pohodě, klidně ho dej, hlavně je potřeba to co nejdříve rozseknout.“

Majiteli se moc nezamlouvá, že bude smlouva na firmu, nicméně když mu vysvětlím procesy, nechává to být a uznává, že je potřeba zrychlit, abych stihl firmu založit.

Znovu ještě nabízím svého advokáta, abychom se pohnuli z místa, ale to Majitel podrážděně odmítá se slovy: „Ne, ne, já to sepíšu a buď budeme obchodní partneři, nebo ne.“

Smlouva na pronájem Kašparovy chaty stále nepřichází

Další den Majitel úspěšně ignoruje telefon. Podaří se mně s ním spojit až ve čtvrtek. Ani ne za měsíc bychom měli otvírat, ale smlouva stále není připravená. Prý bude zítra - v pátek.

Začínám být sakra nervózní, nicméně v pátek (22. května) v pozdní odpoledne přichází odpověď s „upravenou“ smlouvou. Samozřejmě, opět velice čistý kalkul, kdy Majitel očekával, že “vychcanej Pražák” (jak mě sám později bude titulovat) si s tím v pátek neporadí.

Za ten skoro týden, kdy ležela smlouva u advokáta, se vesměs nezměnila. Posílám verzi smlouvu k nahlédnutí i Monice: „Hele, Luky, není náhodou ta smlouva úplně stejná, jako byla ta původní na chatě? A proč je najednou nájem o 10 % vyšší?“

To děvče má pravdu, ve smlouvě se změnila jen čísla. S nájmem bych finančně neměl problém, na druhou stranu se kauce pohla z trojnásobku na pouhý dvojnásobek. Monika ale pokračuje druhým bodem, který mě taky hned praštil do očí: „A co ta otevírací doba - v sezóně každý den od 10 do 22 hodin? Sice máme v plánu mít otevřeno každý den, ale aby to bylo takhle striktně daný?“

Ostatní body, na kterých jsme se domluvili, bez odezvy a bez reakce. Se smlouvami Monča nemá tolik zkušeností jako já, ale i ona vidí, že je tam dost věcí špatně a smlouva je psaná vyloženě jen pro majitele bez sebemenší ochrany nájemců.

“Odvolávám, co jsem slíbil”.

Nejednou jsem se Majitele ptal na nájem a on ho za mými zády zase změní? To není správné jednání. Proto mu hned volám. Zdá se být v dobré náladě - ono takhle v pátek večer se není čemu divit. Argumentuje, že je nájem i tak dost nízký, ale sám nakonec uznává, že principiálně se takhle prostě nejedná. Nicméně si trvá na tom, že „smlouva je připravená precizně a výhodně pro obě strany.“

S tím se ale nedá souhlasit. Proto mu jmenuji další mé dílčí výhrady, které mi bez odporu odsouhlasí:

 Říkám mu, že se mi nelíbí ta otevírací doba.

„Ale tam to přece není napsaný, od kolika do kolika máš mít otevřeno,“ vrací mi Majitel mou námitku.

„Ale tam to takhle přesně je…,“ cituji mu dál ze smlouvy.

Odkývá mi, že se to může víc zobecnit.

Částka za jednorázové opravy, které mám hradit já, se zvýšila o 1 000 korun.

„Ale co to povídáš, vždyť ta částka je 20 let stejná!” osočuje mě Majitel neprávem ze lži. Kdyby úplně stejné materiály neviděla i Monča, pomalu bych si myslel, že jsem tu blázen já.

Ale respektuji částku. Jen z předchozího vyprávění Simči mimo jiné o digestoři vím, že musí být ve smlouvě pojistka. Chci tedy přidat do smlouvy větu, že pokud Majitel nezajistí nákladnější opravy, budu je moct udělat nebo zajistit sám a on mi to pak proplatí. Ostatně stejnou větu tam měl i Majitel, pokud bychom něco neopravili my.

 

Budu se opakovat, ale je potřeba připomenout, že všechny body Majitel odkýval.

 

Kontaktoval jsem svojí advokátní kancelář (v 18 hodin v pátek), seznámil ji s výsledkem telefonátu a poprosil o zapracování. Po několika telefonátech jsme měli v 11 večer hotovou smlouvu. A přemluvit advokáta, aby v pátek večer pracoval, je sakra drahé.

 

Doplnil jsem tedy do smlouvy všechny další domluvené body. Teda až na ty sociální sítě, které jsem nepovažoval za důležité, když si je ani sám Majitel do smlouvy nenapsal. Nicméně připsat je tam by pro mě bylo už úplně to nejmenší. Pravda, přibylo dost bodů, ale nic nad rámec domluvy. Majitel tedy smlouvu poslal opět svému advokátovi.

 

V tuto chvíli se od svých zdrojů dozvídám, že Majitel před nějakou dobou propil papíry, už mě začíná celá situace zase dávat větší smysl.

 

Alkohol je metla lidstva

O víkendu bylo ticho po pěšině, opět ignorace telefonátů. První reakce přišla až v pondělí večer. Večer, se zmohl alespoň na SMS:

Mé hovory i tak nadále ignoroval, dovolat se mu se mi povedlo až ve středu večer.

 

Vychcaní Pražáci

Majitel, podle hlasu ve večerní náladě ani nepozdravil a spustil: „Dneska to řešit nebudeme. A po telefonu už vůbec ne. S tebou se nedá vůbec bavit. Já přemýšlím, kdy dám telefon svýmu právnímu zástupci.“
„Jen ať mi klidně zavolá a řekne mi, v čem je problém,“ skáču mu marně do řeči.
Majitel pokračoval dost zvostra: „Mlč už chvíli, ty jedeš jak kombajn, otevřeš hubu a nezastavíš. Já ti připravil smlouvu, ta smlouva byla k podpisu, ale ty neee, ty sis vytvořil jinou smlouvu. To nebyly jen tři dodatky. Ty si některé věci přepsal, jiné vypustil a pořád do toho sereš ten koronavirus, který tam nemá co dělat!“

„Vždyť jsme na tom byli domluvení.“

Majitel je ale nekompromisní: „Nebyli jsme na ničem domluvení!“ křičí na mě do telefonu: „Co to tam je s těma opravama, vždyť si to celý převrátil!“

„Vždyť jsi mi to takhle schválil.“

„A proč to tam máš, že mi budeš platit nájem hotově!“

„Vždyť jsi mi to taky schválil!“ křičím už taky a hlava mi to nebere.

„Neschválil jsem ti nic! Ty si to tam napíšeš a hotovo!“

Snažím se uklidnit, ale moc mi to nejde: „Ty mě pořád do něčeho tlačíš, tohle je ale o dvou lidech.“

„Já tě do ničeho netlačím, VY JSTE JENOM VYCHCANÝ PRAŽÁCI. Takže já končím. Už tě nechci vidět, slyšet, prostě nic mezi námi nebude! A jestli chceš, tak ti to vysvětlí advokát!“

„A kdo myslíš, že psal tady to? To psala renomovaná advokátní kancelář.“

Ale Majiteli je to jedno: „Ty nemáš co sepisovat s advokátní kanceláří, ty máš buď podepsat, anebo ne!“

V tuto chvíli už asi pomalinku začínáte chápat myšlení toho člověka, zde neexistuje žádný prostor pro to, abychom se dohodli - odvolávám co jsem slíbil a slibuju...

Majitel během vteřiny zase obrací a uklidňuje se: „Teď to nebudeme řešit, jsme oba v afektu, zavoláme si zítra.“

Snažím se ještě zjistit, co přesně na té smlouvě je špatně. Ale místo argumentů slyším opět jen známou větu: „Nemám to u sebe.“ Tenhle pán očividně vůbec neví, co jsem do smlouvy napsal a papouškuje jen své domněnky  nebo slova někoho jiného.

 

Další den si voláme, abychom si ujasnili detaily. Bral jsem to jen jako exces, který se, doufejme, nebude opakovat, nakonec pořád mám o chatu zájem.

 

V pondělí (25. května) si ještě voláme, teď už docela v klidu. Snažím se opět zjistit, co konkrétně je na mé verzi smlouvy špatně. Z konkrétních bodů zmiňuje jen rozdělenou platbu částečně na účet a částečně hotově a otevírací dobu, která tam může být podle Majitele napsaná všeobecně - bez konkrétních časů. A pak nastává opět kouzelná věta: „Nemám to u sebe, zavolám ti později.“ A opět ignorování telefonátů.

 

Ustupuji, kam se dá

Do smlouvy tedy vracím vyřčené a opět mu to obratem zasílám. Ptám se Monči, v čem je ochotná mu ustoupit; je celkem benevolentní a ukončuje to slovy: „Jestli se mu tohle nebude líbit, tak už fakt nevím, co by chtěl.“ Ale zase bylo ticho po pěšině.

 

O dva dny později (středa 27. května) jsem se dočkal alespoň SMS:

 

Večer mi ještě vrátil smlouvu „od právníka“. Tentokrát zůstala v mém znění s „dopsanými poznámkami“. Z kontextu je nepsal Majitel, ani jeho advokát a ani jeho dcera. Někdo, v podstatě jen jako dítě z třetí třídy, zvýraznil věty, které byly napsané jinak, než byla původní smlouva. Takže jsem se toho zase dozvěděl ještě míň než z projevu Miloše Zemana.

 

 

Mezitím se ještě postupně dozvídám, že většina nájemníků s Majitelem nevydržela dýl než dva roky. Ale rozhodně to není problém chaty nebo lokace. Ale s panem Majitelem se prostě nedá dlouhodobě vycházet. Jeden ze zdrojů blízkých Majiteli a zároveň jeden z bývalých zaměstnanců chaty popisovali, že je pěkně vyčůraný i v běžném životě a je dobré se od něj držet dál. Na chatě se věčně motá do věcí, do kterých mu nic není a pořád někde oxiduje a nedá se s ním vydržet.

 

Počáteční nadšení už je dávno pryč, všichni jsme smíření, že tudy cesta nevede a vlastně i tak trochu rádi, že jsme do toho nešli. Vidina chaty na horách je ale dost lákavá, tak ještě zkouším Móňu, jestli si to nechce nechat napsat na sebe. Odkývá mi to, ale sama nepočítá s tím, že by to mohlo dopadnout. Je to spíš takový poslední záchvěv, jen si chceme říct: udělali jsme pro to maximum a snažíme se využít všech cest a možností, které se nabízí.

 

Poslední možnost

Monika teda ještě zkouší kontaktovat Majitele „na vlastní pěst“. Nejdřív opět nebere telefon. Podaří se jí to až v odpoledních hodinách. A pravděpodobně zvedá telefon jen proto, že na ni nemá číslo: „Ahoj, tady Monča od Lukáše. Říkal mi, že je problém s tím s. r. o…“

„Já jsem mu říkal, že se o tom s nikým jiným bavit nebudu,” reaguje Majitel podrážděně.

„Počkej, v klidu, nerozčiluj se… Je tady ještě varianta, že bych si to na sebe napsala já, když je firma takový problém…“

„No, to nevím, on si tam s tou smlouvou dělá, co chce, to je pořád firma a co tam zase vymýšlí s těmi sociálními sítěmi?!“ plácal trochu pátý přes devátý.

„Já vím, viděla jsem poslední verzi smlouvy, kde jsou podtržené nějaké červené body, ale moc z toho nechápu, co tím chceš říct. Co kdybychom si to večer vzali před sebe a postupně si jeden bod po druhém projeli a řekli si, jak by to mohlo být?“

„No… Já jsem odjetý, nemám to u sebe,“ moc se s Mončou bavit nechce.

„Tak co třeba zítra? Buď to vyřešíme spolu teď, nebo nikdy. Já už nemůžu dál čekat.“

„Já teď na to nemám čas, abych s vámi pořád řešil nějakou smlouvu. V práci je toho hodně, až do úterý se nezastavím…“

„Ale já nemůže čekat do úterý, je konec května a za 14 dnů bychom měli začít chystat. To nejde ze dne na den!“ snaží se Móňa udržet klidný hlas, ale moc se ji to nedaří.

„Ale já se o tom teď s tebou bavit nebudu, zkus to třeba v úterý. Čau!“

 

Aby měla Monča čisté svědomí, napsala mu ještě v pátek SMS:

 

Tím veškerá komunikace skončila. A i náš příběh skončil dřív, než vlastně začal. I tak to ale bylo dost výživné, že? Ještě teď, když dopisuju své zkušenosti, se ve mně mísí nepříjemné pocity - nasranost, zklamání, lítost, smutek. A nejsem to jen já, stejně je na tom i Monika a Danny. A hromada dalších lidí, kterým jsme o chatě vyprávěli a začali s nimi přemýšlet, jak by se do našeho projektu mohli také zapojit. Je to kamarád, který chtěl jezdit o víkendech vařit. Je to Monči sestra, která nám chtěla pomoct v začátcích a přes prázdniny a její mamka, která by dělala eventy a pekla sladké. Je to spousta přátel, kteří se chtěli přijet podívat a přespat. Z povinnosti jezdit na chatu se u všech více i méně známých stal zákaz. Vám nic nařizovat nemůžeme. A ani nechceme. Jen se, prosím, zamyslete, s kým chcete spolupracovat a komu chcete dávat své peníze.